„Kam ti dva tak spěchají?“ kroutím hlavou a bosky klopýtám za svými společníky, kteří se rozhodli, že se vykoupou v Indickém oceánu. I můj manžel se diví. „Chtěli písečnou pláž a teď se ženou přes kamenné lavice a kamení,“ ale přesto mě pobízí k rychlejší chůzi. Pan docent a pan profesor jsou ale tak daleko, že je nemůžeme zastavit a tak nám nezbývá nic jiného, než klopýtat dál. Konečně jsem dorazila k místu, které bylo hodno zastávky.

Chlapi se plácají ve vlnách a mě zaujaly oblázky. Stále omývané vlnami a blyštící se na sluníčku si nezadají s výlohami nejlepších klenotnictví, ale mě je jasné, že přesunutím do jiných podmínek ztratí své kouzlo a krásu. Přesto si dva, tři hezké vybírám a hážu do batohu. Cíleně hledám něco zajímavého v konkrétní velikosti a tvaru jako součást dárku pro dceru. Možná tenhle nebo tamten.

„Tyhle jsou hodně zajímavé,“ sbírám zvláštní druh oblázků, ale ani jeden z nich se mi nehodí do mého nápadu.

„A jé, náš malý geolog amatér opět v akci. Nezapomeň, že do letadla můžeš vzít maximálně 30 kilo,“ směje mi můj muž, když se chlubím svými nálezy. Má pravdu, co s nimi budu dělat, když se mi velikostí ani tvarem nehodí.

Všichni jsou už z vody venku a jdou zpátky k autu, jen já stojím a přemýšlím. Mám nebo nemám, stejně je asi nakonec vyhodím. Vždyť je to teprve druhá pláž a čeká nás ještě přes 1000 kilometrů cesty podél pobřeží. Ještě bude příležitostí.

„Tak už pojď,“ slyším volání. Zase jsem poslední. Opravdu, kamení už mám v batohu docela hodně a tak po chvíli váhání otáčím ruku a kamínky padají zpátky na zem. Zalévá je vlna mořské vody a když se vrátí zpátky do oceánu, oblázky opět začínají zářit odlesky slunečních paprsků.

O pár dní později a několik set kilometrů jižněji čekám na svítání. Ležím ve stanu, koukám do tmy a začíná mi to docházet.

„Tak kam se v té Austrálii podíváme?“ tato otázka zazněla asi před rokem, když naše cesta začínala dostávat první obrysy.

„Vyber si a řekni, kam bys chtěla,“ dostávám do ruky průvodce po národních parcích Austrálie.

„Jé, pruhované skály, tak ty bych určitě vidět chtěla,“ na zajímavé pohledy se s jistotou nechám nalákat.

A pak, skoro po 15 000 kilometrech putování stojíme v Halls Creeku před informačním centrem a já čtu papír na dveřích. „Purnululu national park.“ „Tam zrovna jedem.“ „Jenomže tady je napsáno, že park je pro nebezpečí požárů uzavřen.“

Čára přes rozpočet, nepomohlo naplánovat cestu na samý začátek jara, k pruhovaným skalám mě prostě nepustí. A díky minulým zážitkům a stálým vysokým teplotám, které mě ničí, docela chápu proč.

O týden později mi v tom ranním přemýšlení dochází, že ta oblázková pláž nejenže byla jediná a poslední při našich návštěvách pobřeží (všechny ostatní byly písečné, sem tam škebličkové nebo kamenné), ale byla asi taky nejjižnější na špičce poloostrova, kudy mořský proud nesl oblázky ohlazené vodou řek z pruhovaných skal. Vzácné zebří kameny, které se jinde najít nedají.

Dávno už se změnilo složení půdy, po které šlapu, ale já stále nemůžu odtrhnout oči od země. Co kdyby?

Tluču se do hlavy. Pán Bůh mě pošle přesně na místo, kde si můžu vyzvednout dárek, který mi nachystal, já ho vezmu do ruky a pak ho zahodím, protože se mi jaksi nehodí. Není úplně podle mých představ.

Úplně ty tři z Ježíšova podobenství před sebou vidím. Jak otvírají tu zlatým erbem ozdobenou obálku z drahého ručního papíru, prohlížejí svatební oznámení a čtou: „Zveme vás ke svatebnímu stolu.“ „Škoda, ten termín se mi vůbec nehodí, mám v plánu se zrovna stěhovat.“ „My asi ještě budeme na svatební cestě.“ „Já jsem si chtěl zrovna domluvit jednání ohledně té nové firmy, kterou zakládám.“

„No nic, vždyť takových možností ještě bude.“ S do koše padajícím papírem mizí jediná příležitost.

S padajícími kamínky i mě zmizela jediná příležitost.

Tolik řečí pro pár oblázků? Spíš smutek z nepochopení a odmítnutého dárku z rukou mého Otce. Kolik Jeho darů jsem už v životě zahodila jen proto, že mi úplně nezapadly do mých představ? A nedělám to teď tím svým litováním věcí, které už nemůžu změnit, taky? Nerada bych díky svým zaslepeným očím přehlídla ruku s Jeho nabídkou.

V hlavě mi zní: Když ti nohy už nějak neslouží, musíš jít, jít dál. A když občas šlápneš do louží musíš jít, jít dál. Jen na Boha se spoléhej, u lidí štěstí nehledej, musíš jít, jít, cíl tvůj je ze dne na den blíž.

Přestaň smutnit a pořádně se rozhlížej po Božím stvoření, ať zase nepropásneš nějaký Jeho dárek.

Já jich za těch posledních pár dní dostala ještě požehnaně, jen zebří kamínky už mezi nimi nebyly.

(Vlaďka)

Sdílet:
Share